To co potřebují, je čas ...

mají ho dostatek, mají ho sami pro sebe, ale namají ho s kým sdílet

O kom je řeč? Možná o všech, kteří stárnou, stejně jako o těch, kteří se sotva narodili a štěstí jim nepřálo.

Doba ústavní a institucionalizované péče je naštěstí pryč. Síť služeb pečující o lidi v jejich "přirozeném prostředí " (zní to jak reklama na záchranu žab kolem dálnice) tedy v jejich domovech je dnes relativně běžnou a dostupnou službou. Když si o to požádáte, pomohou vám téměř se vším... pomoc s koupáním, stejně jako odnos odpadků.

Zní to až neuvěřitelně.

Takový posun za pár let.
Opravdu se ale tolik změnilo? Nebo se jen stejná neosobní péče přesunula do osobního prostředí..?

Očima mé babičky:Babička byla odjakziva patologicky pořádná, akuratní, šetrná... V jejím bytě, který obývá téměř bez přestávky polovinu století, není vidět žádné opotřebení. Linoleum se blýská bez jedinného škrábance jako po nastěhování...jen rozvody vody, ke kterým se babička s hadrem nikdy dostala, zarezly nejen z venčí. Ale prostor mezi stoupačkama má pečlivě zametený a vytřený! Ani ten největší pořádkomil by v jejích očích neuspěl...


Došla ale do věku, kdy nezbytně nutně potřebuje péči. A možná by ji i dokázala přijmout (i přes svoji hrdost, že si všechno zvládne udělat sama...)
Jenže... pecovatelky, zdravotní sestry, instalatéři... všichni mají málo času. Proběhnou, zazvoní, příliš nečekají na odpověď zvonku, a když už přeci jenom dojdou do bytu, v rychlosti neúměrné věku a stavu babičky, zvládnou svůj úkon, vyplní jím další řádek v tabulce realizovaých úkonů a běží dál.

A tak se stalo, že jsem jednou byla takovému běhu okolo přítomná.

Sestra: "Dobrý den paní... . Já jsem ... a jsem tady z domácí péče. Jsem u vás prvně. Tak kde máte ten dávkovač léků?"

Já: "Babička nikdy dávkovač neměla a nikdy ho asi ani mít nebude."

Sestra: "Aha, to je divné. A kde máte ty léky?"

Babička ukazuje igelitový pytlík plný krabiček.

Sestra: "A kde máte ten papír s dávkováním?"

Babička předvádí popsaný papírový pytlík (vždycky všechno psala na papírový pytlík :-) )

Sestra: "Takže si léky berete sama. Dobře. Tak co kdybychom se šli projít po chodbě?"

(Sestru jsem u dveří vyzvedla s tím, že je babičce špatně, je dýchavičná, )

Babicka: .."dnes asi ne. To bych asi nezvládla.
Dneska jste tu naposled, že?"

Sestra: "Tak dobře." (Na otázku nereagovala, podepsala si řádek obsahující datum, podpis a kolonku bez obsahu. Na opakovaný dotaz, tentokrát odemne, spočítala počet podpisů na lístečku a konstatovala, že někdo přijde ještě zítra. V kolik, to neví. )

Tím celá návštěva zaměřená na zdravotní úkony skončila.

Babička suše konstatuje, že to byla divná figura (sestra byla korpuletnejsi postavy a malého vzrůstu) a že taková tu ještě nebyla. Mě zajímá péče předešlých sester. Dle vyprávění docházím k tomu, že adekvátní rehabilitace probíhala pouze jeden den a to ve svátek, kdy přišli dvě praktikantky. Jednou ji zavázali nohy a přikryli peřinou, čímž babičce při způsobily téměř trauma, protože z nečistoty tu peřinu... :-D

Byla tu i pečovatelská služba. Pečovatelka pomohla babičce s koupáním. Protože ale nacákala vodu na podlahu. V babiččině podání potopa hodná Noemovy archy, reálně kopelna nejspíš vypadala jako po koupání. Babicka se po jejím odchodu vrhla do koupelny, aby vše uvedla do původního stavu, což je stejně riziková činnost jako koupání samotné.

Možná, že to, co opravdu reálně naše babička potřebuje je pouhá neččinná přítomnost pečovatelky , která přijde v předem domluvený termín, dá si s babičkou čaj , pomůže ji s rehabilitací úměrnou jejímu stavu a hlavně- pochopí, že účel (v našem případě úkon) nesvětí prostředky (zvláště u osob s OCD)