Nejsem ateliérový typ...

Začalo to skoro jako pohádka o tom týpkovi, co měnil, až vyměnil. Přesně takhle jsem pár let měnila jeden fotografický směr za , abych na konci mohla řícz, že "nejsem ateliérový typ".


Po mnohých ateliérových pokusech (občas technicky i esteticky zdařilých), se snažím tomu umělému prostoru vyhnout jak čert česneku :) Během posledních dvou let jsem stihla ateliér jednou přestěhovat, dovybavit, abych na konci zjistila, že v něm uskladnuji vše, co nemám kam uskladnit, a občas ho propůjčím nadšeným amatérům, aby i oni mohli dojít k nějakému novému zjištění, třeba právě o tom, zda je ateliér jejich cesta.

A kam tedy vede má cesta? Je to pár dní, co mi jeden moudrý muž řekl hned v úvodu našeho setkání, že bych si měla zodpovědět základní otázku Quo vadis homo? (poz. kam kráčís člověče?) A dokud nenajdu odpověď, nemá smysl ptát se dál.. Našla jsem tu cestu, už dávno ji znám, jenom jsem se sama sebe snažila vsoukat do kolonky "poslední foto trendy" "co by asi tak mohli chtít" "musím dělat to co ostatní, jenom trochu jinak a líp". A ty poslední uvozovky byly téměř přímá cesta do pekel.

Vracím se zpět na start, fotím věc tak, jak doopravdy, sjou, v místech, kde vznikají. Nejvyšší hodnotou je příběh, třeba že je občas na úkor obrazové kvality... A takhle to chci dělat i dál. Naslouchat a být v tom s vámi.