Proč někdy reagujeme úzkostí, napětím, ztuhnutím nebo stažením, přestože rozumově víme, že se nic hrozného neděje? Odpověď nemusí být jen v našich myšlenkách. Důležitou roli hraje také autonomní nervový systém – a způsob, jakým se naše tělo naučilo reagovat na bezpečí, nejistotu a ohrožení.

Když hlava říká "jsem v bezpečí", ale tělo nesouhlasí

Možná to znáte. Rozumově víte, že situaci zvládnete, ale srdce se rozběhne, tělo se napne a objeví se potřeba odejít. Nebo naopak víte, co byste měli udělat, ale jako byste nemohli. Energie zmizí, nedokážete se rozhodnout, stáhnete se.

V takových chvílích často přemýšlíme:

Proč zase takhle reaguji?

Jenže naše vědomé rozhodování není jediným systémem, který řídí naše reakce. Mozek a tělo spolu nepřetržitě komunikují a velká část této komunikace probíhá bez našeho vědomého rozhodování.

Místo "Co je se mnou špatně?" jiná otázka

Pro terapii může být velmi důležitá změna otázky.

Místo:

"Co je se mnou špatně?"

můžeme zkusit:

"Co se se mnou právě děje?"

Úzkost nemusí znamenat slabost. Může znamenat, že je organismus ve vysoké pohotovosti.

Neschopnost jednat nemusí být lenost. Někdy může být reakcí na zahlcení.

A potřeba uniknout nemusí být neschopností situaci zvládnout. Může být automatickou obrannou reakcí, kterou se naše tělo kdysi naučilo používat.

To neznamená, že jsme svými reakcemi navždy určeni. Právě naopak.

Když začneme reakci rozpoznávat, vzniká prostor ji postupně měnit.

Nejdřív zjisti, kde jsi. Až potom reguluj.

Často se mluví o potřebě "uklidnit nervový systém". Jenže ne každý stav potřebuje uklidnění.

Při vysokém napětí může pomoci zpomalení, delší výdech, opora chodidel o zem nebo rytmický pohyb.

Při útlumu a odpojení může být naopak užitečnější světlo, pohyb, hlas, změna prostředí nebo bezpečný kontakt s druhým člověkem.

Při ztuhnutí mohou být důležité velmi malé pohyby a postupné obnovování zkušenosti: mohu něco udělat, mám možnost volby.

Nervový systém se nás snaží chránit

Jedním ze způsobů, jak těmto reakcím porozumět, je polyvagální teorie. Nabízí jednoduchý rámec: nervový systém průběžně reaguje na informace z těla, okolí, vztahů i našich předchozích zkušeností.

Když máme dostatek pocitu bezpečí, dokážeme být v kontaktu, přemýšlet, být zvědaví a vnímat druhé lidi.

Při ohrožení může přijít mobilizace – napětí, neklid, úzkost, zrychlený tep nebo potřeba něco okamžitě udělat.

Jindy může nastoupit ztuhnutí nebo útlum – neschopnost jednat, únava, stažení, prázdnota či odpojení.

Nejsou to tři přesné polohy vypínače. Nervový systém je mnohem složitější a jednotlivé reakce se mohou prolínat a měnit.

Proč někdy nestačí dechové cvičení

Techniky regulace mohou pomáhat. Samy ale nemusí změnit důvod, proč se určitá reakce stále vrací.

Náš nervový systém se učí zkušeností. A některé reakce, které nám dnes komplikují život, mohly mít v minulosti velmi dobrý důvod.

V terapii proto nemusíme pracovat pouze s tím, co si myslíme. Můžeme si postupně všímat také toho, co se děje v těle, co určitou reakci spouští, jaký impuls po ní přichází a co pomáhá systému znovu získat pocit bezpečí a možnosti volby.

[OBRÁZEK 4 – Praktická mapa: Od reakce k regulaci]

Cílem není být pořád v klidu

Zdravě fungující nervový systém není ten, který se nikdy nerozruší.

Potřebujeme se umět aktivovat, bránit své hranice, něco chtít, jednat, odpočívat i být v kontaktu s druhými.

Důležitá je pružnost – schopnost mezi těmito stavy přecházet a zase se z nich vracet.

Terapie může být bezpečným místem, kde postupně vznikají nové zkušenosti:

že můžu říct ne a vztah to přežije,
že můžu cítit napětí a nemusím okamžitě utéct,
že můžu něco chtít a říct si o to,
že se můžu rozhodnout,
že můžu být s druhým člověkem a přitom zůstat sám/sama sebou.

Nejde o to naučit se své automatické reakce potlačovat. Jde o to jim lépe rozumět a postupně mezi podnětem a reakcí vytvářet větší prostor pro vlastní volbu.

A právě s tím můžeme pracovat v terapii.

Pokud se vám některé z popsaných reakcí opakují a máte pocit, že rozumově jim rozumíte, ale vaše tělo stále reaguje po svém, může být právě tohle jedním z témat terapeutické práce.

Tělo to někdy ví dřív, než to ví hlava. V terapii se můžeme učit rozumět oběma.

Poznámka: Polyvagální teorie je v psychoterapii používaným rámcem pro porozumění autonomním reakcím. Některá její konkrétní neuroanatomická vysvětlení jsou předmětem odborné diskuse, proto ji zde používám jako užitečný model pro porozumění zkušenosti, nikoli jako definitivní popis fungování nervového systému.

Tahle délka mi pro web přijde vhodnější: mapy nesou velkou část edukace a text je nemusí znovu převyprávět. Zároveň bych zachovala poslední odbornou poznámku – právě u polyvagální teorie mi přijde důležité jasně oddělit terapeuticky užitečný model od toho, co můžeme tvrdit o neurofyziologii.