Rovnováha
V určité životní etapě začíná člověk balancovat na pomyslném laně, které je sice pevně uvázané na obou stranách útesu, ale je tenké, a cesta po něm není žádný med. Touha dojít zdravá, živá se, touha dojít na místo, odkud je výhled do všech stran se mísí se strachem vstoupit, nevrátit se, nevzdat to.Během té cesty přichází pocit absolutní jistoty, a vzápětí paniky nad rozhodnutím, které se tady a teď zdá jako holé bláznovství.
Jsem uprostřed toho lana. Oba směry jsou stejně vzdálené body. Co teď? Jít dál? Ale všude okolo stojí lidé a volají na mě. Někdo mě volá zpět, jiný vpřed. Tu a tam někdo do nastalého ticha zvolá něco o bláznech, kteří nevědí, kde je jejich místo.
Na začátku té cesty není představa o tom, že uprostřed toho lana nebude strach ani radost, ale stísňující ticho. Jen v hlavě znějí hlasy lidí, kteří čekají, jak to dopadne, hodnotí správnost našich kroků, zdali máme vhodné lano i obutí. Stojíme v bodě, kde platí jediný zákon, zákon rovnováhy. Tady v prostřed víc, než na kraji toho lana.
Nebudu se teď nějaký čas hýbat...
