Když nám pohodlí škodí: Proč potřebujeme každodenní nepohodlí
Když si život uděláme příliš pohodlný
V posledních letech hodně mluvíme o tom, že bychom měli myslet na sebe. Dopřát si odpočinek. Nastavit si hranice. Nevystavovat se zbytečnému stresu. Najít si způsob, jak se cítit dobře a bezpečně.
A je dobře, že o tom mluvíme. Po desetiletích, kdy byla ceněná spíš výdrž, výkon a schopnost zatnout zuby, je větší respekt k vlastním potřebám důležitou změnou.
Napadá mě ale, jestli se i dobrá myšlenka nemůže v určitém okamžiku dostat do slepé uličky.
Co když potřebujeme také trochu nepohodlí?
Když pozoruji lidi kolem sebe, všímám si, jak snadné je dnes vytvořit si vlastní malý svět. Nasadíme si sluchátka. Vytáhneme telefon. Při čekání si pustíme video. Když nevíme kudy, zapneme navigaci. Když se nudíme, během několika sekund máme před sebou nekonečný proud podnětů.
Technologie nám daly neuvěřitelnou možnost regulovat prostředí kolem sebe.
Jenže člověk se velkou část života učí právě tím, že prostředí regulovat nemůže.
Musí chvíli čekat. Nudit se. Zeptat se cizího člověka. Něco nenajít. Být chvíli nejistý. Sedět vedle někoho, koho si nevybral. Něco pokazit. Improvizovat. Vydržet trapnou chvíli. Pozorovat, co se děje kolem něj. A někdy prostě nevědět, co bude dál.
Jsou to úplně obyčejné okamžiky. Mohli bychom jim říkat mikrotrénink každodennosti.
Tisíce malých zkušeností "já to zvládnu"
Představme si dítě, které se nudí.
Ještě před několika desetiletími byla nuda běžnou součástí dětství. Když se nic nedělo, chvíli se opravdu nic nedělo. A pak musela nastoupit fantazie, pohyb, hra, rozhovor nebo vlastní nápad.
Dnes můžeme nudu odstranit během několika sekund.
Podobné je to s cestováním. Člověk může strávit čtyřicet minut v autobuse a téměř vůbec v něm psychologicky "nebýt". Se sluchátky a telefonem se může pohybovat ve vlastním, do značné míry kontrolovaném prostoru.
Neznamená to, že je telefon špatně nebo že bychom měli zahodit sluchátka.
Zajímavá je jiná otázka:
O co přicházíme, pokud možnost odpojit se používáme téměř pořád?
Možná totiž právě během obyčejných, trochu nepohodlných situací vzniká zkušenost, kterou později potřebujeme mnohem víc, než si uvědomujeme:
Nevím přesně, co se stane. Není mi úplně příjemně. Nemám všechno pod kontrolou. Ale nějak si poradím.
Jednou se nestane skoro nic.
Když se ale podobná zkušenost zopakuje tisíckrát, může z ní vyrůst docela pevná důvěra ve vlastní schopnost pohybovat se světem.
Pohodlí není totéž co odolnost
V terapii se často setkáváme s paradoxem: čím důsledněji se člověk snaží odstranit všechno, co v něm vyvolává nepříjemné pocity, tím menší prostor někdy jeho život postupně má.
Vyhýbání totiž přináší úlevu. A právě proto je tak lákavé.
Jenže úleva a dlouhodobá schopnost něco zvládat nejsou totéž.
Pokud se pokaždé, když přijde nuda, nejistota, rozpaky nebo mírné napětí, přesuneme do prostředí, které máme pod kontrolou, možná nervovému systému chybí důležitý mikrotrénink.
Ne trénink ve smyslu "musíš vydržet všechno".
Spíš zkušenost:
"Tohle mi není příjemné – a přesto v tom dokážu chvíli být."
Možná nepotřebujeme vždycky další způsob, jak se cítit lépe
Velká část současných doporučení pro duševní zdraví míří k tomu, jak si ulevit. Jak odpočívat, chránit svoje hranice, snížit množství podnětů nebo vytvořit bezpečné prostředí.
To všechno může být potřebné.
Ale možná vedle otázky:
"Co můžu udělat, aby mi bylo lépe?"
potřebujeme občas položit ještě jednu:
"Co z toho, co je mi nepříjemné, vlastně nemusím odstranit?"
Nemusím každé čekání vyplnit telefonem.
Nemusím každou cestu absolvovat se sluchátky.
Nemusím okamžitě zahnat nudu.
Nemusím se vyhnout každé situaci, ve které si nejsem jistý.
Nemusím se vždycky cítit komfortně, abych byl v bezpečí.
A možná právě v těch několika minutách, kdy nic neopravíme, nevypneme ani neobejdeme, probíhá nenápadné učení:
Svět není vytvořený přesně podle mých potřeb. Přesto v něm dokážu být.
Nejde o návrat do minulosti
Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že předchozí generace vyrůstaly správně a dnešní špatně. Nevyrůstaly. Měly zase jiné slepé skvrny – často mnohem méně respektu k emocím, hranicím nebo individuálním potřebám.
Stejně tak nevíme, nakolik současný nárůst úzkostných obtíží souvisí právě s proměnou každodenních zkušeností. Příčin je mnoho a jednoduché vysvětlení by bylo zavádějící.
Přesto stojí za to nad jednou změnou přemýšlet.
Předchozí prostředí poskytovalo člověku mnoho nedobrovolných mikrotréninků každodennosti. Moderní technologie nám umožňují velkou část z nich obejít.
Možná proto nemusíme dětem ani sobě vytvářet další umělé výzvy.
Možná někdy stačí neodstranit ty malé, které život přinese sám.